Tisk · Televize · Rozhlas · Internet · Lidé · Komentáře · Rozhovory · Mediální diář · Digitalizace
11. 11. 2005
O následnou přízeň či větší shovívavost redaktorů nejde, ostatně nejčerstvější příklad to dokládá: den poté, co se několik členů vlády účastnilo slavnostního spuštění zpravodajského webu, otevřel server kauzu spekulace s pozemky, která se dotkla samotné politické existence ministra zemědělství.
Důvod zmíněných kontaktů s předními politiky je prozaičtější - jde o marketing. Média jako jiné zboží potřebují propagaci, zvlášť je-li produkt nový. A že marketing byl v tomto případě účinný, dokazují svým tématem i tyto řádky.
Stejně jako v tom, komu přijde váženější kmotr, spolu média denně soutěží i o to, kdo podobně slavný či vážený se dostane na jejich stránky. Jméno známého a kontroverzního politika slouží také jako nástroj prodeje. Ne téma, o němž hovoří, ani název jejich veřejné funkce, ale příjmení premiéra, prezidenta, případně jejich příbuzných bývá poutáno nejvýrazněji (nezřídka s dovětkem, že materiál, který se jich týká, je exkluzivní). V krajních případech je samotná přítomnost jména či tváře jakkoli známých lidí zprávou, informací.
Možná si i tento text čtete jen proto, že v titulku nechybí slovo „Paroubek“. Ale stačí vám to?
Ty, kdož odpověděli kladně, jistě rozradostní další část vyprávění, tentokrát o tom, jak se mocný Jiří před kameru zatoulal. Mýlit se rozhodně nebude, kdo v odpovědi na kontrolní otázku „kdo pokřtil knihu moderátorů zpravodajství České televize?“ zvolí sázku na jistotu. Knižní podobu úspěšného pořadu Toulavá kamera pomohl Ivetě Toušlové a Josefu Maršálovi pokřtít premiér minulý čtvrtek v jisté pražské vinotéce.
Vedle Jiřího ze Strakovky nechyběl ani Jiří z Kavek. „Když mě pan premiér požádá o schůzku, přijde mi samozřejmé, že se s ním setkám. To je standardní věc. Když já požádám o setkání pana premiéra, tak to udělá taky,“ řekl v říjnu Lidovým novinám generální ředitel České televize Jiří Janeček. Aspoň že nelhal.
Předseda vlády rozhodně nechodí po křtech nových serverů a knih jen tak z dlouhé chvíle. Ač je přesvědčen, že osmdesát procent médií je vůči sociální demokracii nepřátelských, dobře ví, že být často viděn zvyšuje šanci být mnohými zvolen.
Stále zřetelnějšího rovnítka mezi existencí v současné společnosti a frekvencí výskytu v médiích jsou si vědomi i další mediální šíbři, včetně Jeho, Petra Zvěřiny. Vždyť důvodem, jímž spolu s dalšími soutěžícími vysvětloval svou účast v televizní vile VyVolených, byla právě snaha „propálit svůj ksicht“, tedy stát se známějším jen tím, že se bude dostatečně dlouho vyskytovat před kamerou.
Oč více pak důsledky reality show kontrastují se skutečnou realitou, bylo patrné právě na zmíněném křtu zpravodajského serveru. Zatímco premiér Paroubek odcházel jako neporažený hlavně díky své pohotové reakci na vlažné přijetí od publika, dva vyloučení VyVolení opouštěli restauraci se svěšenými hlavami. V duchu povídky Šimka a Grossmanna předtím notnou chvíli seděli sami v přeplněné restauraci. Ostatní přítomní věděli, o koho jde, ale skoro nikdo si s VyVolenými nepovídal. Každý je znal, ale oni neznali téměř nikoho.
Tu zvláštní situaci popsal i médiolog Jan Jirák. „Reality show je metaforou existenciální osamělosti jednotlivce, který musí přežívat a uplatnit se uprostřed přelidněného davu v (pozdně) moderní masové společnosti,“ konstatoval v nedávno vydané podnětné stati. Ta je bohužel utopena v narychlo spíchnuté knize nakladatelství XYZ, jejíž červené titulní straně vévodí Zvěřinovo laciné „To každopádně!“ a několik „propálených ksichtů“ z televize.
I knihy jsou dnes hlavně zboží.
e-mail | rss · validní XHTML · WordPress (česky) | odkazy | žurnalistika.cz