Tisk · Televize · Rozhlas · Internet · Lidé · Komentáře · Rozhovory · Mediální diář · Digitalizace
19. 1. 2006
Kotel nebyl vaše první politická diskuse, ty jste uváděla už v České televizi. Proč?
Vždycky jsem chtěla být politická novinářka. Po roce 1989 nastal velký odliv žurnalistů. Kdo se tehdy chtěl stát novinářem, tu šanci dostal. Já jsem samouk, žurnalistiku jsem nevystudovala, ale ve zpravodajství, kde jsem začínala - nejdřív na pražské Regině, pak v ČST - a posléze i v publicistice v ČT jsem se vždycky snažila, aby výsledky mé práce diváka zaujaly, abych je předala srozumitelnou formou. Někteří novináři tu práci dělali proto, že chtěli ovlivňovat dění, že se na politice podíleli. Já nikdy. Díky tomu jsem, řekla bych, nejdéle sloužící politický moderátor v zemi: v České televizi zhruba rok v Duelu, pak dva roky v Aréně a sedm let v Kotli na Nově.
Jak se dělala politická diskuse na počátku devadesátých let?
V Duelu, křížovém výslechu dva na dva, jsme s Milanem Šímou a Janem Martinkem jako první vedli s politiky konfliktní rozhovory. Byli jsme na ně až zle agresivní, to bylo do té doby nevídané. Dnes je to běžné, ale na začátku devadesátých let se od novinářů očekávalo, že budou státotvorní a budou rádi, že se rozvíjí demokracie.
Pak přišel jiný pořad, Aréna.
Ta byla velmi obávaná, jeden host proti pěti oponentům z oboru. Šlo se hodně do hloubky a dostat tam politiky bylo těžké. Ve srovnání s Kotlem to navíc nebyl pořad pro masy, na to byl příliš odborný.
Což se vám nelíbilo, o věcech se nemluvilo stručně a jasně.
To chci říct. Na základě zkušenosti z Arény jsem vymyslela pořad Věc veřejná. To byl vlastně Kotel - ale s dvěma politiky a mělo se jezdit po republice. V ČT to nikdo nechtěl. I na Nově, kde jsem to nabízela posléze, to považovali za nesmysl. Až jsem na chodbě potkala ředitele Železného. Vyložila jsem mu to a on okamžitě řekl „beru“. Do šesti týdnů se Kotel vysílal. Porazil Slunce, seno, jahody. A to tenkrát nebyl zdaleka tak ohraný film.
Kotel byl zdánlivý chaos, ale zřejmě přesně organizovaný.
Je to tak. Klíčová byla práce s davem. Například diváci stáli, protože když stojíte, jste uvolněnější. Takových aspektů bylo plno a vše jsem měla naprosto promyšlené. A dělala jsem to záměrně. Protože chci-li dělat politický pořad na komerční televizi, musím přitáhnout k obrazovce minimálně milion diváků. Jen image jsem zpočátku nezvládla. Abych měla respekt, nosila jsem kalhoty a „ďábelský“ plášť. To bylo ale na diváky moc agresivní. Zdůraznila jsem tedy ženskost, brala jsem si šaty. Taky abych k obrazovkám přitáhla mladší publikum a ženy. Zafungovalo to.
Nebylo to spíš herectví než novinařina?
Byla to novinařina, ale bez herectví by se to neobešlo. Hlavně jsem musela týden předtím studovat stohy materiálů. Kotel byl naprostá improvizace, nevěděla jsem, na co se občan zeptá.
Účast v publiku byla náročná, v jednom vydání dokonce zemřel člověk. Byla tohle ještě vůbec politická diskuse? Dav, kolapsy?
Nebyla to čistá politická diskuse. Nicméně přínos Kotle vidím ve dvou věcech: lidi věděli, že když je naštve politik, mohou mu to v televizi, před miliony diváků, říct. A spousta lidí, kteří se o politiku dřív nezajímali, díky Kotli věděli, kdo je jejich ministr zemědělství, jak se jmenuje a co říká. Také imitátoři mi říkali, že vždycky musejí počkat, až politik projde Kotlem, a teprve pak ho mohou napodobovat, jinak to nezabírá u diváků.
Nevadilo vám to zjednodušování témat?
Všichni novináři zjednodušujeme, a jak. Jenže nic jiného nezbude, když musíte udělat krátkou zprávu nebo příspěvek na padesát vteřin. Na druhou stranu, když mi jaderný fyzik začne na své úrovni vyprávět o fungování Temelína, neodnesu si z toho nic. Určité zjednodušení je nutné.
Nebylo to v Kotli ale přílišné? Taková diskuse nic nevyřešila.
A co by měla televizní diskuse vyřešit? Co vyřeší dva lidé, když si budou povídat deset hodin? Nic, pak musejí zasednout a pracovat. Kotel jen ukazoval, co zajímá občany, jak se lidi zajímají o politiku, jak se vyjadřují. Politik byl v Kotli vystaven stresu jako nikde jinde, a často mu tam spadla maska.
Byl výběr diskutujících reprezentativní?
Někdy byli ti lidé pozadu oproti novinám, někdy zase napřed. Ale uráží mě, když je někdo nazývá lůzou. Ti lidé se nebáli říct, co je zajímá, čím žijí, byla to výpověď o vyjadřovacích schopnostech tohoto národa. Kolikrát se mi stalo, že neukázněný divák po natáčení přišel, dal mi vizitku - inženýr, další - majitel firmy, lékař, soudce. Zkuste si jet v tramvaji a říkat si, co kdo dělá. Poznáte to?
Zaznamenala jste pokusy o ovlivnění ze strany politiků?
Že by to byl oblíbený pořad politiků, to se říct nedá. Ale brali to tak, že kdo jím projde, občané-voliči ho zaznamenají. A díky tomu, že občanů tam bylo sto šedesát, to byl jediný opravdu neovlivnitelný politický pořad. Někdo volal, na co se mám zeptat, ale já jsem vždy říkala „jděte tam a ptejte se sami“.
Několikrát jste mluvila o „občanovi“, jako kdysi Ota Černý. Líbil se vám jeho styl?
Mnozí ho kritizovali neprávem. Jeho debaty bývaly úspěšné i proto, že nechával politiky hádat se mezi sebou. Dával jim prostor. V tom to je - buď chci být slavný jako moderátor, nebo mi jde o obsah. Můj styl byl preferovat emoce. Ty vás vtáhnou do děje vždy.
e-mail | rss · validní XHTML · WordPress (česky) | odkazy | žurnalistika.cz