Tisk · Televize · Rozhlas · Internet · Lidé · Komentáře · Rozhovory · Mediální diář · Digitalizace
10. 3. 2006
V minulém vydání editor Reflexu Andrej Halada na dílčích výsledcích ankety oblíbenosti televizních tváří TýTý “dokazuje”:http://www.reflex.cz/Clanek22936.html, že i vkus mají čtenáři Reflexu lepší, než konzumenti jiných titulů vydavatelství Ringier, třeba pořadatelského Týdeníku Televize.
Že to tak je, se domnívat lze. Ale obě skupiny nechaly vyhrát Ordinaci v růžové zahradě, Karla Gotta, Pavla Zunu, taky však Jana Krause i jeho show. Reflex si zaslouží elegantnější propagaci, než pomocí nedůležité a o ničem nevypovídající ankety. Zvlášť když sympatie divákům očkují speciální spoty s nominovanými.
Takové reklamy vysílá Nova, ale i Česká televize, jež odstranila hlasatele, aby získala prostor na propagaci pořadů veřejné služby. Je takovou službou i boj s komerční stanicí o to, kdo ukazuje oblíbenější tváře?
Mohou se však Lidové noviny stavět morálním arbitrem? Dle bohemisty Jana Čulíka zřejmě ne. V Britských listech “označuje”:http://www.blisty.cz/art/27305.html LN za „nejnudnější a informačně nejprázdnější ze všech českých deníků“.
Daleko vulgárněji se v protivládním aktivismu chová MF DNES, Právo bulvarizují zprávy o drobné kriminalitě a bezplatné Metro neumí psát a občas spáchá zábavný jazykový lapsus, tvrdí Čulík v textu s možným podtitulem „Jak jsem ve vlaku do Ostravy nepozorně listoval tiskem“.
Komentátoru LN Ondřeji Neffovi Čulík vytýká představu, že západním spojencům je třeba „lézt do zadního traktu co nejhlouběji“, Michaelu Jílkovou z MF DNES nazývá primitivem. Kárá, že v LN nenašel určitý text, ten ale v listu byl. Jinde plísní za špatné užití zájmena, sám publikuje stejný zábavný jazykový lapsus.
České deníky nejsou bez chyb. Myslet si to je pošetilé, stejně jako odmítat kultivovanou kritiku. Pokud ale na údajnou informační prázdnotu, vulgaritu a jazykovou neobratnost poukazuje výlev plný nepřesností, urážek a pravopisných chyb, lze jej klidně smést se stolu.
**Delší, nepublikovaná verze:**
Týdeník Reflex je zvláštní časopis. Myšleno v dobrém. Už od svého vzniku na jaře 1990 se od zdánlivě podobných titulů odlišuje originální grafickou úpravou i osobitými texty výrazných autorů. Jako jeden z mála se proto Reflex záhy po svém vzniku profiloval v časopis, který čtenáři vyhledávají nejen kvůli tomu, co a v jaké formě tiskne, ale mnohdy hlavně kvůli těm, kteří do něj píší.
Práci jednotlivých autorů mohou čtenáři na stránkách Reflexu sledovat dlouhé roky. Jak u příležitosti patnácti let týdeníku poznamenal jeho politický komentátor Bohumil Pečinka, narozdíl od téměř všech českých médií redakci Reflexu nikdy nepostihly drastické personální obměny. Zřejmě hlavně proto se řada jeho redaktorů stala autory, kteří „se čtou“. Také proto je Reflex časopisem, který se po půldruhém desetiletí existence právem může chlubit rubrikami a texty s vysokou úrovní, ať už jsou to excelentní úvodníky šéfredaktora Petra Bílka, každotýdenní Causa, rozhovory Milana Tesaře, nezřídka provokující témata Jiřího Doležala nebo třeba původní komiksy Zelený Raoul a Hana a Hana.
S Reflexem zrají i jeho čtenáři. O nich se často mluví jako o prominentním klubu, značně loajálním vůči svému oblíbenému titulu. Z toho důvodu lze čas od času v neoficiálních rozhovorech s konkurenty slýchat skoro závistivé konstatování, že narozdíl od ostatních si Reflex může dovolit vyjít i s velmi netradiční obálkou. Nemusí ctít současná „zaručená“ pravidla toho, jak postavit úspěšnou titulní stranu. Dá na ní třeba umělecky zobrazená pohlaví či kytku mariahuany – a nemusí se bát, že by na něj čtenáři zanevřeli.
Záměrem rozvleklého úvodu tohoto textu nebylo Reflexu či jeho autorům pochlebovat. Měl jen popsat charakter ojedinělého časopisu, který si zkrátka pozornost a přízeň zaslouží. Časopisu, kterému tímto vyjadřuje uznání jeden z jeho dvou set tisíc čtenářů, rozladěný mírně tím, jak Reflex, respektive jeho čtenářstvo, v minulém vydání nepřesvědčivě vychválil sám editor týdeníku Andrej Halada.
Ten se na dílčích výsledcích ankety oblíbenosti tváří televizních obrazovek TýTý pokusil ukázat, že vkus lidí, kteří posílali hlasy prostřednictvím kupónů v Reflexu, se liší od vkusu těch, kdož hlasovali lístky z jiných magazínů vydavatelství Ringier, například pořadatelského Týdeníku Televize.
Že čtenáře Reflexu více baví méně okoukané tváře a kvalitnější pořady, to se lze intuitivně – mimo jiné ve světle výše uvedeného – domnívat. Není ale nešťastné „dokazovat“ to nereprezentativní anketou, jejíž výsledky se navíc dají intepretovat různě?
„Čtenáři Reflexu upřednostňují více než ‚běžná‘ populace tváře i programy České televize a nikoli komerčních stanic,“ napsal Halada. Z výsledku zároveň čteme, že zatímco u „běžné“ populace vyhrála Ordinace v růžové zahradě, v případě Reflexu to byla Ordinace v růžové zahradě. Pro „běžného“ čtenáře je nejoblíbenější osobností zpravodajství Pavel Zuna, zpěvákem Karel Gott, moderátorem Jan Kraus a pořadem jeho Uvolněte se, prosím. Na tomtéž se shodli i hlasující Reflexu.
Nebo: platí, že „zřejmý je také příklon k osobnostem přece jen originálnějším, nikoli jen k těm tvářím, které reprezentují televizní mainstream“? Osobností soutěžních pořadů je pro obě skupiny Jan Rosák z Novy. Na druhé místo dosadili „běžní“ diváci Petra Svobodu z ČT, ti, kdo čtou Reflex, Romana Šmuclera, moderujícího na Nově. Je tedy mainstream spíše rodinná Hodina pravdy, nebo soutěž 1 proti 100?
Reflex si zaslouží elegantnější propagaci, než dokazování kvality čtenářské obce pomocí výsledků nedůležité a o ničem nevypovídající ankety. V TýTý lze totiž jen stěží rozlišit, zda projevené sympatie vycházejí ze samotného rozhodnutí čtenářů, nebo jsou důsledkem propagace nominovaných na televizních obrazovkách.
Spoty, které mají divákům „připomenout jejich oblíbence“, vysílá Nova, ale i Česká televize. Ta, která nedávno odstranila z obrazovky tváře hlasatelů, aby získala více času na propagaci vlastních pořadů, jimiž má plnit službu veřejnosti. Je takovou službou i boj s komerční stanicí o to, kdo ukazuje „oblíbenější tváře“?
Mohou vůbec Lidové noviny nastolovat podobné otázky či stavět se v tomto morálním arbitrem? Podle glasgowského bohemisty Jana Čulíka zřejmě ne, neboť – jak tvrdí v internetových Britských listech – Lidovky samy zůstávají rekordně „nejnudnější a informačně nejprázdnější ze všech českých deníků“. Ještě daleko vulgárněji než Lidovky se ve svém protivládním aktivismu chová Mladá fronta Dnes, deník Právo projevuje úlitbu bulvarizaci, když se na několika svých stranách v podstatě mění v rubriku Ze soudní síně, a bezplatné Metro neumí psát a občas spáchá zábavný jazykový lapsus, píše Čulík v textu, který by mohl nést podtitul „Jak jsem ve vlaku do Ostravy nepozorně listoval českým tiskem“.
Ve své vytříbené analýze, jejímž titulkem kritizuje také „vulgárnost“ tuzemských deníků, Jan Čulík vytýká komentátoru Lidových novin Ondřeji Neffovi a dalším „pravičákům“ jejich představu, že západním spojencům je třeba „lézt do zadního traktu co nejhlouběji“, šéfredaktora LN a jeho zástupce oslovuje pouze příjmením a redaktorku Mladé fronty DNES Michaelu Jílkovou nepřímo označuje za „českého primitiva“.
Jan Čulík dále břitce kritizuje, že jednomu ze zmíněných témat se LN vůbec nevěnovaly. Text, za jehož nezařazení Čulík kárá, přitom v listu byl – kritik jej však přesto, že ho „opravdu usilovně“ hledal, nenašel. V článku nadepsaném Prznění češtiny v pražském Činoherním klubu bohemista poučuje překladatele hry, že „pokud se v češtině odkazuje přivlastňovací zájmeno na podmět, používá se zájmeno ‚svůj‘, nikoliv ‚můj‘“. Sám přitom publikuje zábavný jazykový lapsus „pokud se v mých novinách snažím“.
Žádný z tuzemských deníků není bez chyb. Bylo by pošetilé si to myslet, stejně jako odmítat kultivovanou kritiku takových nedostatků. Pokud ale na údajnou informační prázdnotu, vulgaritu a jazykovou neobratnost poukazuje výlev plný nepřesností, urážek či pravopisných chyb, lze jej s klidným svědomím smést se stolu.
e-mail | rss · validní XHTML · WordPress (česky) | odkazy | žurnalistika.cz