Ondřej Aust

O hrách bez hranic

Český tisk je pátý nejsvobodnější na světě, oznámili pařížští Reportéři bez hranic. Profesní sdružení letos v žebříčku svobody tisku přiřklo České republice zatím nejlepší umístění za pět let, kdy tento ukazatel zkoumá.

27. 10. 2006 · 10:25

V roce 2002 jsme startovali z 41. příčky, rok nato stoupáme na 12. stupínek. Po zaváhání v roce 2004 (19. místo) jsme loni devátou příčkou potvrdili vzestupný trend, umístili se těsně za Slovenskem a letos jsme již bodovali tři místa před někdejšími bratry, na své zatím nejlepší pozici. Před Českem skončilo jen Finsko, Island, Irsko a Nizozemsko. Ty však mají shodný index, jsme tedy druzí!

Máme prolévat klávesnice na redakčních stolech šampaňským? Nechť slaví, kdo chce. Ostatním může k zamyšlení sloužit noticka, jíž Reportéři bez hranic každoročně průzkum uvozují: index svobody tisku nemůže být považován za ukazatel jeho kvality.

Sporná je totiž ona „svoboda“. Sdružení reportérů za pomoci svých spolupracovníků po světě zkoumá míru násilí vůči žurnalistům a médiím. Dotazníky se ptají po věznění novinářů či psychickém nátlaku na ně, stejně jako například po zásazích státu do chodu médií nebo třeba překážkách zveřejňování informací na internetu. Index svobody slova je tedy jakýmsi ukazatelem vnějšího působení na média, tudíž novináře. Jak ale ke „svobodě“ slova, a kvalitě veřejné komunikace vůbec, přispívají faktory, které působí „zevnitř“ médií? Najmě ty, které jsou spojeny s ekonomickým fungováním rozhlasových či televizních stanic či tištěných titulů? To asi změřit nejde.

Je-li řeč o vnitřních ekonomických vlivech na kvalitu novinařiny, pak si pod nimi logicky nepředstavujme ona příliš častá a vždy dosti mlhavá obvinění z braní úplatků či práce v něčím žoldu. Jde o to, nakolik ke snaze novináře podat co nejpřesnější zprávu přistupuje vědomí, že výsledný produkt (!) už zdaleka není jen zvukovou či obrazovou reportáží či novinovým nebo časopisovým článkem, ale také (a v některých případech především) zbožím.

Jestliže televize, rádia, časopisy i noviny budují svou značku stejně jako jakékoli jiné firmy a téměř všechna soukromá média jsou zaměřena na zisk, ke skutečné svobodě slova také nerozlučně patří uvědomit si, zda a nakolik novináři tomuto trendu podléhají při samotném shánění informací a jejich zpracování do podoby zpráv. Jak moc třeba upravují tón svých textů, aby na stáncích či obrazovkách zaujal. Jak moc píší nebo natáčejí s ohledem na to, aby se v souvislosti s jejich prací mluvilo ne o kvalitě, ale hlavně o prvenství.

Soutěž o nejrychlejší zprostředkování dosud neznámých skutečností se měří zase jiným indexem, tzv. citačním. Snaha médií být citována jinými se ale obrací proti nim samotným od chvíle, kdy ji objevili jako svého výborného pomocníka tvůrci veřejného mínění. Míněno ti, kdož mají z nejrůznějších důvodů potřebu řídit, o čem lidé mají přemýšlet, tím, že novinářům „pouštějí“ informace, které mají zůstat (alespoň po nějakou dobu) neveřejné. Nehledě na oprávněnost přístupu „zveřejníme vše, pokud to máme ověřené, ať už to pomůže či ublíží komukoli“ se zdá, že takové „exkluzivní“ informace se začínají v českých médiích objevovat až příliš často příliš rychle. Například ty z policejních výslechů, ale nejen ty.

Zvláště internetové deníky s nadstandardními kontakty na příslušné zdroje dnes umožňují nabízet takové „tipy“ veřejnosti prakticky on-line, v reálném čase. Jejich původci už nemusejí čekat, než vyjdou noviny či se odvysílají zprávy. Tisk i televize ostatně „exkluzivní“ informace z webu hojně přebírají.

Není jen vinou novinářů, že se veřejná komunikace neúnosně zrychluje a rozum argumentů v ní ustupuje síle výkřiků. Jen by bylo někdy zajímavé vidět, jak se věci dějí „samy“, nerežírované s využitím netrpělivých médií. A prospělo by vidět některé kauzy popsané až do jejich konců tak pečlivě, jak rychle se objevují jejich začátky.

Rubrika: Mediální diář, Publikováno v LN ·

Zanechte komentář

Abyste mohl komentovat, musíte se přihlásit.

e-mail  |  archiv po měsících  |  data  |  rss · validní XHTML · wordpress (česky)