Tisk · Televize · Rozhlas · Internet · Lidé · Komentáře · Rozhovory · Mediální diář · Digitalizace
22. 12. 2006
Jak to dělá, není tajemství. Pohodlně se to dalo studovat třeba při poslechu jeho nedávného rozhlasového setkání s Martinem Veselovským. Ten ho v pořadu pojmenovaném zčásti po sobě - jak už se tak stává v Česku zvykem - přivítal jako jednoho z hráčů „téměř sedmiměsíční hry, která se jmenuje hledání snesitelného složení české vlády“, jenž možná hraje „roli ideového guru části politického spektra“.
„Nejsem guru a nehraji žádné hry,“ stačí Zemanovi říci po pozdravu, aby v první části interview získal převahu. Když moderátor jeho výtku nepřejde a začne ho nutit, aby uznal opodstatněnost úvodního příměru, Zemanova výhoda se umocňuje - posluchač ho již vnímá jako toho silnějšího v rozhovoru.
Svou pozici pak Zeman dále posiluje tím, že řadu promluv uvozuje slovy „víte“, „podívejte se“ nebo „no, tak především“. V následném spojení s odlehčeným přirovnáním - úlitba těm, kdo jej líčí jako studnici bonmotů, se nemůže nevyplatit - se již stává komunikačně téměř neporazitelným: když praví, že „rozdíl mezi velkou koalicí a opoziční smlouvou je něco jako rozdíl mezi vodou a vodkou; zní to sice podobně, ale ty nápoje jsou diametrálně odlišné“, zbývá moderátorovi jen připomenout posluchačům, že mají naladěn Český rozhlas.
Lze se pak divit, proč se novináři na Zemana stále obracejí, a pomáhají mu tak zůstat názorovou autoritou? Dráždí je nadávkami a zároveň inspiruje schopností vést rozhovor, jak potřebuje. Nešetří údernými slogany, které se snadno pamatují a s oblibou citují. Lhostejno že formálně bez stranické funkce tak Zeman díky konstantnímu zájmu médií posiluje svůj neformální vliv. A možná svou přítomností - skutečnou či zprostředkovanou - dává průchod oné zvláštní nostalgii, která občas ústí v povzdech typu „aspoň někdo tady někdy uměl mluvit“.
Forma projevu, to je jeho velká zbraň. Dokáže jí zakrýt i občasné drobné nepřesnosti či fauly, to když třeba tvrdí, že „při opoziční smlouvě jedna strana vládne a druhá ji kontroluje z parlamentu“, nebo když v bulváru Aha! zlehčí vulgarity, jež sepsal o Petře Buzkové, slovy „byla to jen pravda a tou nejde nikoho urazit“.
Jakoby měl Miloš Zeman vše dopředu promyšlené a neříkal ani o slovo víc, než potřebuje.
Není nejmenších pochyb, že jeho vyjadřovací pohotovost, přesnost a přímočarost tříbí i médium, které tyto vlastnosti charakterizují. Médium, které onen velký muž často konzumuje a také silou svých slov vydatně propaguje. Ano, Miloš Zeman je brilantní rétor i díky teletextu.
Na něm sleduje výsledky voleb. Teprve z něj se dozvídá, že ve straně plánuje puč. „Nejsem pučista, ale punčista,“ obrátí pak vše v žert. Smějeme se všichni, ale naposledy a nejlíp on, neboť nikdy nezapomene vyzdvihnout krásy života na Vysočině, kde se vždy ráno v devět protáhne a raduje se, že už nemusí pracovat.
Miloš Zeman nemusí sloužit jako vzor ctností, obsah jeho řečí nechme stranou. Alespoň formou svých veřejných projevů ale ukazuje přijatelný způsob, jak veřejně komunikovat. Podobně jako teletext, jenž má v oblibě, odpovídá stručně, přímo, bez zbytečných kudrlinek. Způsob jeho komunikace je přiměřený - trvá na přesných formulacích, nezačne nudit, umí zasadit účinnou argumentační ránu a zklame jen tehdy, když se vysměje teoriím postaveným na vodě.
Není to ten způsob, kterým bychom se chtěli dozvídat a ostatním o světě vyprávět my všichni?
e-mail | rss · validní XHTML · WordPress (česky) | odkazy | žurnalistika.cz