Tisk · Televize · Rozhlas · Internet · Lidé · Komentáře · Rozhovory · Mediální diář · Digitalizace
12. 1. 2007
„Televizací“ filmu mínil Jiří Menzel zřejmě onu doslovnost, s jakou se televize se zvrácenou oblibou chápe různých textů. Především ve zpravodajství pak o domýšlení věcí vůbec nejde, naopak přísně pojatou přímočarost doplňují zejména na komerčních stanicích záběry dychtivé vybudit maximální emoci. Neboť čím je tato větší, tím vyšší je sledovanost, neboli zisk. Toho, že zamyslet se nad viděným je čím dál těžší, dosahují televizní zprávaři krátkými nervózními záběry, jež souvislé nemívají víc než několik vteřin, aby je vzápětí ostrým střihem nahradil podobně roztřesený pohled kamery jinam.
I toto jsou důsledky degenerativních změn v komunikaci jako následku dominance televize, kterými se před více než jednadvaceti lety zabýval Neil Postman. V knize Ubavit se k smrti vyjádřil americký mediální teoretik, následovatel McLuhanových tezí technologického determinismu, přesvědčení, že každé médium - mluvené, tištěné či vysílané - dává přednost určité definici inteligence a rozumu. A tak zatímco před knihtiskem lidé věřili společné moudrosti sdělované řečí, knihtisk přinesl to, že se věrohodnějším stalo psané slovo. Příchod televize pak lidi přesvědčil, že „vidět znamená věřit“.
Vidět v televizi - to ale dnes znamená také nepřemýšlet o viděném, narozdíl od osobního rozhovoru nebo četby knihy či novin, které naopak o možných podobách řečeného či napsaného rozvažovat nutí. Bezpočet možných abstraktních „obrazů“ v mysli dnes nahradily krutě konkrétní pohledy kamer.
Neboť „slovo je nutno pochopit, zatímco obraz stačí vidět,“ jak Postmana předloni v Mladé frontě Dnes přesně citovala Irena Reifová, která jeho knihu na konci devadesátých let přeložila do češtiny.
Nemusíme být ani ve vysílání České televize, abychom cítili, že i Postmanův pohled na věc je záhodno vyvážit jiným. Poněkud odlehčeně tak poukažme naopak na záslužnou roli televize, cennější o to, že se občas silně projeví ve chvíli, kdy bychom to čekali nejméně.
Jako například ve středu večer v Televizních novinách. Reportérka v živém vstupu - jak také jinak poslední dobou - z pražského Slovanského domu, kde právě Menzelův snímek Obsluhoval jsem anglického krále zahajoval, přizvala přítomného režiséra před kameru. A povedlo se jí ho představit přesně tak, jak se ve skutečnosti jmenuje. Jiří Menzel tak měl daleko větší štěstí, než před lety autor knižní předlohy jeho filmu Bohumil Hrabal, jehož před časem redaktor Novy v památném vstupu bohorovně oslovil „pane Párale“.
V reakci na otázku, zda kvůli množství spoře oděných dívek na plátně nebude muset dělat i cudnější verzi snímku pro zahraničí, jak „se proslýchá“ (ó, ta úzkostlivost Novy přesně citovat!), měl Menzel navíc možnost na diváka zapůsobit i výchovně. „Nečtěte Blesk, tam jsou samý blbosti,“ pravil ten moudrý muž v relaci ostře sledované miliony lidí a odmítl tak provždy spekulace bulváru, které se tentokrát dotkly jeho práce. A pak že televize jenom škodí.
Naopak. Smysl své existence ve středu navíc definitivně obhájil zpravodajský kanál ČT 24, když divákům přímo přenesl, jak umějí jednat a - slovy Mirka Topolánka „diskutovat v toku dějin“ - naše politické špičky. „Podle politologů“ šlo sice o taškařici, mnohem spíše je to ale tak, že televize až nyní, poprvé od loňských voleb, zvládla přesně ukázat, kdo skutečně diskutuje a kdo naopak jen žvaní o tom, že diskutuje. Ať už si to domyslíte jakkoli.
e-mail | rss · validní XHTML · WordPress (česky) | odkazy | žurnalistika.cz