Tisk · Televize · Rozhlas · Internet · Lidé · Komentáře · Rozhovory · Mediální diář · Digitalizace
29. 6. 2007
Třeba dva poslední případy: v březnu poslanci zvolili členem Rady Českého rozhlasu Antonína Zelenku, a když krátce nato odešel z rozhlasové rady Štěpán Kotrba, místo po něm zaplnila dolní komora sněmovny minulý týden Milanem Kudrysem. Kudrys jako místopředseda okresní organizace ČSSD se na podzim stal zastupitelem v Praze 5. Zelenku naopak mnozí považují za exponenta ODS, ačkoli on sám s tím příliš nesouhlasí. Přesto se oba noví členové dostali do rozhlasové rady podezřele hladce, měřeno počtem poslaneckých hlasů, které jim místa zajistily.
Zelenku volilo 121 poslanců ze 186 hlasujících, Kudryse 111 ze 172, kteří volili. Vypjaté scény pramenící z povolební paralyzující rovnováhy sto na sto ve sněmovně jsou ještě příliš živé na to, aby se zmíněná čísla nezdála zajímavá.
Jednoduché počty totiž ukáží, že ani vláda, ani opozice nemohla žádného ze dvou nejčerstvějších radních dostat na značky vlastními silami. I kdyby pro jednoho či druhého hlasovala buď jen vládní koalice, anebo samotní sociální demokraté a komunisté, i přesto by oběma skupinám musel z druhého břehu někdo podat ruku. Přesněji řečeno ruce - v Kudrysově případě jich bylo minimálně jedenáct, v Zelenkově dokonce jednadvacet. Mohlo jich samozřejmě být víc, vezmemeli v úvahu hlasitá tvrzení komunistů, že ani v jedné volbě nedostali vítězové jejich hlasy.
Poslanci doplnili i Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, jediným kandidátem byl bývalý poslanec ODS František Pejřil. Z celkem rozdaných 172 hlasovacích lístků jich poslanci pro Pejřila odevzdali 104.
Je tedy jasné, že stále platí nepsané pravidlo, které je veřejným tajemstvím. Totiž že mediální rady jsou rozparcelovány podle parlamentních partají. A že ho poslanci - aspoň dvou největších stran - úzkostlivě dodržují.
Zatímco si hledí udržet co nejúčinnější dozor nad veřejnoprávními médii, politici naopak nechávají až příliš volnou ruku médiím soukromým. Přesněji řečeno komerčním. Nejpřesněji: komerčním televizím. Tedy těm největším, Nově a Primě.
Jim politici před pár lety dovolili prodloužit analogové licence do roku 2017, jako by by zanedlouho neměla žádná digitalizace přijít.
A ona taky nepřichází. Současná pozice Novy na reklamním trhu proto snad ani nemůže být lepší: z České televize na základě nedávného zákona reklama postupně mizí, Prima má problém udržet diváky a Nově samé se navíc daří oddalovat nástup digitální konkurence v podobě nových stanic. Nutno dodat, že legitimními prostředky: napadla udělování prvních šesti digitálních licencí u soudu.
Celé je to totiž hlavně průšvih státu. Ten dosud nedokáže přechod na digitální televizní vysílání autoritativně řídit, a proto dnes situaci lepí bez jakékoli vize i koncepce. Oba rozdílné přístupy politiků k médiím - přehnaně autoritativní k veřejným i příliš volný k soukromým - paradoxně plodí stejný výsledek: nejistotu a chaos.
Vývoj nových stanic v Českém rozhlasu brzdí radní, jejichž snaha zastavit nové rádio pro mladé je tak vehementní, až vede k úvahám o něčí objednávce. Na Českou televizi dohlíží neúplná rada, kterou nejenže poslanci nezkompletovali, ale plánují ji brzy celou odvolat. A v digitalizaci začala postup místo státu diktovat Nova, která si navíc s Primou přijdou každá na další dva programy ke svému současnému.
Není to dobré.
e-mail | rss · validní XHTML · WordPress (česky) | odkazy | žurnalistika.cz