Ondřej Aust

Tisk · Televize · Rozhlas · Internet · Lidé · Komentáře · Rozhovory · Mediální diář · Digitalizace

Syndikát novinářů není zbytečný

12. 10. 2007

Paralelně s výhradami jednoho z nejvyšších politiků vůči novinářské obci, jako se to stalo nedávno opakovaně ze strany premiéra Topolánka, se opět objevily v ústech stěžovatele i výčitky, proč se „neobjektivními“ žurnalisty a jimi přinášenými problematickými texty či kauzami nezabývá Syndikát novinářů. A jako vždy se v reakci objevily filipiky pár aktivních žurnalistů, zatracující profesní organizaci jako zbytečnou či bez vlivu.

„Dnes, když politikové vystupují verbálně proti novinářům, o Syndikát si leda otřou botu. Což znamená, že si jej vezmou jako pohodlný příklad, aby dokázali, že novinářskou obec opravdu není třeba brát vážně. V tom smyslu slouží dnešní Syndikát spíše proti zájmům novinářů samotných,“ míní publicista Petr Žantovský.

Dovozuje to z toho, že z různých důvodů jednak dnešní aktivní novináři nemají valný zájem o členství v profesním spolku, jednak tento nemá potřebné pravomoci prosazovat své zájmy. Není totiž odborovou organizací, jen občanským sdružením a jako takový nemá ani lobbistickou strukturu, které by mohla ovlivňovat příslušné zákony o médiích.

I proto prý Syndikát „nemůže být pro nikoho oficiálním partnerem. Tedy ani pro vládu a parlament“ a „až se bude chystat nová úprava mediální legislativy, nebude názor Syndikátu nikoho zajímat“.

Žantovský se mýlí. Syndikát sice nedisponuje aparátem ani rozličnými prostředky nátlaku na zákonodárce jako třeba velké komerční televize, ale v mantinelech svých možností nedělá zas tak málo. Již déle se třeba angažuje ve věci chystané nové verze trestního zákoníku. V něm by úprava trestného činu pomluvy mohla vést až k „šikaně novinářů“ ze strany úřadů, které by ale samy musely prošetřit každé trestní oznámení ze strany těch, kdo by se cítili materiály v médiích pomluveni.

„Při tom se problematikou pomluvy zabývá rovněž občanský zákon v části Ochrana osobnosti,“ poukazuje vedení Syndikátu, které se mimo jiné domluvilo s předsedou Senátu, jak přijetí sporného paragrafu v trestním zákoníku zabránit, a v této kauze také aktivovalo Unii vydavatelů tisku či asociaci televizí.

Komentátor Respektu Erik Tabery sice správně naznačil, že kritiku konkurence si každý rozmyslí, neboť trh je malý a média zajímá hlavně obchodní úspěch, i on se ale snížil k tezi, že „zdejší funkcionáře Syndikátu novinářů nebere žádný profesionál vážně.“

Problém se Syndikátem je jinde. Totiž: jeho odpůrci-novináři mluví o jeho zbytečnosti vždy až poté, co na to poukáží politici. V mezičase se navíc jen zřídka stává, že by formálně nezávazné, ale často podnětné závěry syndikátní komise pro etiku (v níž má své zástupce řada redakcí) předkládali novináři svým čtenářům.

Kdyby se kritici tak jako teď o zbytečnost Syndikátu zajímali průběžně stejně pečlivě o jeho činnost, zjistili by také, že spolek mimo jiné nedávno udělal diskusí o zavedení funkce mediálního ombudsmana krok právě k profesní autoregulaci, po níž nespokojenci často volají.

Právě proto, že jde o organizaci samotných novinářů, by tedy bylo lepší, kdyby si komentátoři před sepsáním odsudku nejdřív zjistili, jak se věci skutečně mají.

(Autor pro pořádek uvádí, že ač nečlen, podílí se na činnosti Syndikátu tvorbou a správou jeho webových stránek, za což je měsíčně honorován několika stokorunami. Zároveň doufá, že to nebude pojato jako jediné vysvětlení, proč sdružení obhajuje.)


e-mail  |  rss · validní XHTML · WordPress (česky)  |  odkazy  |  žurnalistika.cz