Tisk · Televize · Rozhlas · Internet · Lidé · Komentáře · Rozhovory · Mediální diář · Digitalizace
28. 3. 2008
Nikomu se nechtělo z redakce…
„Potřebuji jen tužku, papír a mobil,“ říká Jakub Zahradníček. Jen tak málo musel vozit čtyři roky po celé republice, aby se pak každý všední den, třikrát v průběhu rána, hlásil z různých míst. „Pokud nenatočím vstup s předstihem, v půl šesté musím vždycky být na místě,“ přibližuje.
Hodina mu stačí, aby promluvil s těmi, o jejichž práci či zálibě příspěvek ten den bude. Zjištěné si reportér při ranní cigaretě sepíše, připraví otázky, jimiž pak kolegové ze studia uvedou jeho vstupy, a poprvé je slyšet v 6.40, pak hodinu a dvě nato. Volno si brával jen pár týdnů v létě, jinak vysílal pořád, i když byl nemocný.
Z Brna přišedší absolvent pražské žurnalistiky začínal v komerčním rádiu jako řada jiných. Pak programovou ředitelku Hanu Andělovou napadlo oživit ranní vysílání původním prvkem, a Jakub Zahradníček začal jezdit po republice. Hlásil se také zpoza hranic - z Mexika, Číny, Skandinávie, z Řecka. „Nikomu se tenkrát moc nechtělo z redakce ven,“ vzpomíná, proč je to dnes on, jehož reportážní cesty jen po Česku dávají na čtvrt milionu kilometrů.
Poprvé s mikrofonem šel do vojenského výzkumného ústavu v Brně, kde pracuje jeho maminka. „Dozvěděl jsem se tam, že to, jak se kreslí vzory na maskáče, není vůbec náhodné, existují přesné geometrické výpočty na základě lesních porostů, jak mají maskáče vypadat, aby byli vojáci co nejméně viditelní,“ vzpomíná Zahradníček na první štaci.
Vedle reportáží o povoláních posléze zavedl i „extrémní středy“ o adrenalinových zážitcích: „Létal jsem akrobatickým letadlem, zkusil jsem, jaké to je dobýt Pražský hrad a šel jsem z Klárova v rytířském brnění. Taky jsem hned po ránu jedl smažené cvrčky nebo jsem s kaskadéry patnáct vteřin hořel. Jen ráno z nevěstince mi nikdy nedovolili,“ trpce se směje dvoumetrový mladík. Když vysílal o výrobě rakví, ptal se na větší, na svou míru. Reakce z rádia byla rozpačitá: „Morbidní témata prý už taky nemám dělat.“
Z řady oslovených představitelů nejrůznějších povolání ho za léta odmítli jen vycpávači zvířat, hned tři po sobě. Obtížnější bylo prý i pátrání po historii rohlíku. „Jde ale vždy o to věci na vlastní kůži vyzkoušet nebo vyprávět o nich z místa, kde se dějí.“
Známý s neznámou tváří
Právě to posluchači oceňují, vidno z průzkumů, z nichž Zuřivý reportér vychází jako nejlépe přijímaný produkt ranní show. „Nejoblíbenější jsem u starších dam,“ dodává Zahradníček s mírnými rozpaky a důvod vidí i v tom, že v rozhlasové „rodině Impulsových“ hraje mezi ostatními moderátory roli nezvedeného synátora.
Jedna z dam si Zahradníčka oblíbila natolik, že svou dceru přihlásila do probíhajícího konkurzu na nového reportéra. Zahradníček se totiž vydá na delší dobu do Keni: „První týden v dubnu bude africký, pak se odmlčím.“ Najít originálního nástupce nebude lehké i proto, že řada námětů už zazněla, některé, třeba sezonní, se navíc opakovaly.
Jakub Zahradníček se možná k rozhlasu vrátí, provázet rozhlasovým proudem ho ale neláká: „Takový moderátor moc prostoru pro vlastní fantazii nemá. Ve čtvrt hlásí počasí, ve tři čtvrtě dopravu, mezi tím dá písničky.“
I když Zahradníček proslul jako výrazný protagonista nejposlouchanějšího českého rádia, oceňuje, že ho cizí na ulici nepoznávají, byť byl i jednou z tváří billboardové kampaně Impulsu: „Dokud nepromluvím, lidi nevědí, že jsem to já.“
e-mail | rss · validní XHTML · WordPress (česky) | odkazy | žurnalistika.cz